Vždycky když se učím, začnu přemýšlet o životě.O tom svém.
Začalo to převážně až na vejšce, když jsem si začala uvědomovat, že mám maturitu.
A taky to že mi 18 bylo už dávno a já mám volnost. Nebo bych ji alespoň mohla mít.
Jenže ve skutečnosti sedím teď nad učením, snažím se do své hlavy dostat alespoň nějaký ten základ učiva, abych prolezla do dalšího semestru a měla zas na pár měsíců klid.
Proboha.
To je teda život.
Kdykoliv se začnu učit a po chvilce cítit takovou tu beznaděj, zoufalost a nechuť. Říkám si, proč já to vlastně dělám.
Tak moc bych chtěla dělat něco jiného. Něco co by mě naplňovalo. Něco, co by pro mě osobně mělo větší smysl. Nemyslete si, že jsem se do VŠ nějak nutila. To ne. Byla jsem šťastná, že mě vzali a já budu moct dál studovat. To že nejsem studijní typ vím už dávno, ale nikdy jsem neměla se školou vyloženě problémy (pokud nemluvíme o matice, ta už tolik v klidu nebyla). Prostě to šlo tak nějak samo. Nikdy jsme se dlouhé hodiny neučila (kromě přípravy na maturitu). Učení jsem naopak věnovala v podstatě hrozně málo času. Ale stačilo mi to. Stačilo mi věci tak nějak pochopit. Brát všechno logicky, umět si to představit v praxi a bylo vyhráno. A takhle jsem to měla celou střední a možná konec základky.
Když jsem dokončila střední,bylo mi jasný, že zamířím na vejšku. Že budu studovat školu, o které jsem si už na základce myslela, že na ní v životě nebudu mít. Že nejsem dostatečně chytrá. A hle, jsem tady.
Život.
Každopádně už na střední se mi v hlavě začal rodit takový malý sen.
Otevřu si cukrárnu.
Nebo kavárnu.
To je fuk.
Místo, kde bude skvělý kafe, mnou pečený sladký dortíčky a lidi tam budou šťastný. To byla celá filozofie mého snu.
Pečení miluju a kavárny taky.
Navíc se nemůžu zbavit toho krásného pocitu volnosti.
Vnitřní svobody.
Ze začátku jsem si myslela, že je to hrozná hloupost. Jenom hloupý sen, který nikdy nebudu moct splnit. Že nemá ani cenu nad něčím takovým přemýšlet. Jenže jak jsem procházela tímhle naším vzdělávacím systémem a začala jsem o životě víc a víc přemýšlet, zjišťovala jsem že o té kavárně začínám snít čím dál tím víc. Že ji potřebuju. Pro sebe. Pro svou svobodu. Pro život.
Je mi jasný, že k tomu patří i spousta starostí a problémů. Nejsem naivní. Ale nechci si tenhle můj sen, který je zatím pouze v mé hlavě, ničit představami účetnictví, spoustu energie i peněz, nevděku a možného zkrachování.
Chci jen věřit tomu, že za pár let budu mít svůj vlastní podnik, kam budou lidé chodit rádi pro sladkost nebo jenom pro vlídné slovo.
A tak teď, když se učím na zkouškové, je to tu zas.
Plánování na pár let dopředu.
Co se stane, pokud neprojdu do dalšího semestru?
Co když se nedostanu na pedagogiku?
A co když jo?
Budu tam šťastná?
Proč si ten obchůdek prostě nezaložím?
Letos?
Za 10 let?
Nikdy?
A budu na to vůbec mít?
Energii, čas, finance.
Odvahu??
A co když ostatní zklamu?
Koho?
Rodiče.
Známé.
Sama sebe.
Co bude pak? A co bude se mnou? S mým životem?
Skončím na pokladně v Tescu? Fakt je tohle moje budoucnost?
Víte, uvnitř sebe cítím tu rebélii. Snahu i odvahu tohle všechno udělat. Žít si svůj sen. Už teď vím, že nechci vstávat na 6 do práce a odcházet domů se stmíváním.
A co život?
Na to mám víkendy.
Snad.
Pokud nebudu muset dělat něco dalšího do práce.
Možná je to ode mě moc troufalé a třeba i naivní, ale takhle žít nechci. Copak vy se spokojíte s tímhle málem? S tím, že celej život věnujete pouze tomu, jak přežít, zaplatit účty a třeba párkrát někam vyrazit na kafe? To jako vážně?
Jak to zvládáte?
Řeknete mi to, ať třeba alespoň na chvilku pochopím.
Nebo takhle. Nevadí mi vstávat na šestou do práce, ale chci vstávat s přesvědčením, že to má smysl. Že mě to posouvá někam dál. Že tohle je přesně to, po čem jsem celý svůj život toužila. Častokrát jsem taky přemýšlela nad tím, proč teda studuju knihovnictví. Proč všechen ten stres a snaha o maturitu a teď třeba o diplom.Vždyť mi stačila vlastně jenom cukrářka co? Ale ne, takhle to neberu. Všechno tohle mělo a má nějaký smysl. Protože kdybych nešla do Tábora na knihovnictví, třeba by se mi v hlavě nezrodil tenhle skvělý sen. A nepotkala bych skvělé lidi, kteří mi ukazují směr a věřím ve mě.
A o tom to je.
Nelitovat.
Nelitovat toho, když se něco nepovede. Nelitovat toho, že mám maturitu a nejvíc ze všeho si přeju patlat dorty. Ne. Protože chci dělat co mě baví a milovat to.
Chci jenom lásku.
Lásku dávat a přijímat.
Šířit ji kolem sebe.
Od přátel.
Náhodných lidí.
Od věcí, které dělám.
Od světa.
Protože co jiného je podstata života tady?
A tak chodíte na školu, která vás naplňuje možná aspoň z poloviny a snažíte se myslet na svou budoucnost optimisticky a nějak přežít. Užít si to, že zatím nemusíte pracovat. Že tomu alespoň ještě na chvilku utečete. A co bude pak? Mysleli jste na to?
Proč se bojíme své sny plnit?
Proč se bojíme být šťastný?
Řeči lidí okolo? Je to co nás zastrašuje?
A nevykašleme se na to? Nezačneme se více soustředit na sebe a ostatní utvrdíme v tom, že to jde? Nebo to aspoň zkusíme a pak řeknem:"Nevyšlo to, ale snažil jsem se. Zkusil jsem to."
Půjdeme do toho společně?
Co myslíte?
Protože já bych si hrozně přála, aby jsme se pak všichni sešli v té mojí kavárničce a společně si řekli:"Dokázali jsme to. Žijeme život podle svých představ. Jsme šťastní."
Já pak přinesu velkej čokoládovej dort, do kterého budou zapíchnuté takový ty prskající věci. A bude to hrozně super. A budeme pít šampaňský, smát se a tancovat celou noc. Bude to náš tanec vítězství. Tanec osobní svobody a nadšení. Oslavy nejkrásnějšího života. Toho našeho.
Přidáte se?
Budu se těšit, Jája.
Komentáře
Okomentovat