Hořkost dospělého dítěte

Poslední dobou se toho děje hrozně moc.

Myslím si, že to je hlavní důvod toho, proč jsem dlouho nic nenapsala. Vždycky si něco rozepíšu. Něco, o čem si s váma chci popovídat, předat svoje myšlenky dál. Jenže moje myšlenky se poslední dobou dost toulají.
Nedokážu udržet nějakou dějovou linku. Zapomínám, co jsem chtěla říct nebo napsat. A dokonce jsem tak pomatená, že nezvládám ani základní věci.
Hrozně moc zapomínám, cože jsem to vlastně chtěla. Nebo často vyprávím lidem věci, co nemaj hlavu ani patu.
A taky málo spim.
Vždycky se probudím v 5 a převaluju se z jedné strany na druhou.
Štěstím asi.
Zároveň si přijdu odpočatá víc než kdy jindy.
Na druhou stranu usínám u videí, které si každý večer pouštím.
V práci se skoro nestresuju a říkám si, že všechno dobře dopadne.
Třeba včera - byla jsem tak klidná. Klidná víc než když dřív. A to je fakt divný. Prostě jsem měla v hlavě úkoly, který musím splnit, ale zároveň jsem se nestresovala kvůli maličkostem. A když děti zlobily, stačilo je jen jednou okřiknout a oni daly pokoj.
Věřte mi, že to se mi často nestává. Většinou to řeknu třeba třikrát a nemá to žádnej efekt.
Ale včera to šlo tak lehce.
Neuvěřitelný.

Dneska jsem jela domů a přemýšlela jsem o tom, kam jsme se posunuli.
Všichni.
Já i lidi kolem.
Jak si každej snaží žít ten svůj život.
A jak se někomu hrozně daří a má se fajn a na někom jsou vidět známky únavy. Z toho všeho. Z celýho toho života nejvíc.
No prostě jsem momentálně v nějaký fázi, kdy začínám žít nějakej ten dospěláckej život.
Snažím se věci zodpovědně plánovat. Hledám novej byt i práci.
Ženu se za štěstím.
Snad.
Doufám, že tam na mě čeká.
Je toho dost.
Myslím, že to je právě důvod toho, proč teď moc nepíšu.
Snažím se být v pohodě, všechno si to moc nepřipouštět. Neuvědomovat si tu fůru důležitých věcí a všech těch změn, které se mi v posledním měsíci přihodily. Snažím se s tím být v pohodě. A dokonce z toho mám radost. Z tý dospělosti.
A že to všechno bude podle mě.
Dospělost.
Jenže na druhou stranu mám často strach.
Někdy jen tak ležím a všechno to na mě spadne. Jakože je to teď a tady a jsem na to jenom já.
Jenže nejsem. Mám kolem sebe jenom ty nejlepší lidi. Myslím si, že to je ten hlavní důvod, pro jsem se z toho všeho nezbláznila. A proč věřím v sebe a svojí sílu. Ostatní mi tvrdí, že to dobře dopadne a že jsem dobrá.
A to já asi fakt jsem nebo co.
Jsem ten nejvíc stresující člověk na týhle planetě, řekla bych, a furt ještě jsem se z toho neposrala.
Bojuju s tím vším a říkám si - klídek.
A ono je to asi takhle lepší.
Být v klidu.
A taky si říkám, že tímhle si prošlo tolik lidí. Že ten život dali.
Že se nebáli, a nebo báli a hodně báli, ale dali to.
Prostě se osamostatnili.
Já nad tím přemýšlím furt - v hlavě se mi tvoří plány. Hodně se usmívám a říkám si - jo, konečně budu žít tak, jak jsem si přála snad od malička.
Ale fakt budu?
A jaký to vlastně bude ve skutečnosti?
Určitě to taky zažíváte. V dětství jsme měli tolik plánů. Já si pamatuju pár těch svých plánů nebo bodů mýho vysněnýho lajfu.
Přála jsem si docela hezký věci - být usměvavá a pozitivně naladěná holka, kterou maj lidi rádi.
Mít kolem sebe okruh těch nejlepších kamarádů, kteří mě vždycky podpoří a budeme se spolu neustále smát, ale zároveň dokážeme probírat i vážné věci.
Mít kluka, kterej mě miluje a já miluju jeho.
Mít byt, kde si budu žít ten svůj spokojenej lajf.
A taky mít furt dobrej vztah s rodičema.
A řídit auto.
Jó a nesmím zapomenout na to, že jsem chtěla mít práci, která mi docela dobře vydělává a hlavně mě to baví.
Prostě normální hezký věci.
A teď jsem jela domů autem a došlo mi, že to všechno vlastně mám. A pokud mi něco chybí, tak na tom pracuju a doufám, že tenhle rok dostanu od života to všechno.
A jsem pak za to šťastná.
Usmívám se, zpívám si a tvořím si další krásný plány.
Ale někdy mám ty hnusný obavy - že to prostě nebude tak hezký.
Že se budu stresovat kvůli prachům a furt se budu honit za štěstím. A že to pak vzdám a budu jako ty lidi, co prostě už nemůžou. Asi jim došly síly nebo to lehce vzdali. Já jsem ten člověk, který se snaží furt hledat nějaký to štěstí a fakt za tím běží. Nevzdávám se. Ale mám strach, že to jednou zmizí a já budu jako ty mladý lidi, co chodí denně udřený z práce a stejně nemaj dost.
Fakt mám strach.
Furt si plánuju, jak budu mít ten hezkej byt a práci, která mě baví. A že my dva se budeme furt tak milovat a budeme chodit na večeře nebo si dáme jen tak flašku v parku a k večeři hnusný jídlo od Vietnamců. Ale bude nám hezky. A budeme furt spolu. Tvořit si to naše soukromí štěstí. A že to prostě bude hrozně fajn, protože budu mít to všechno, co od života chci.
Jenže pak mám strach, že se furt budu honit za prachama, abych vůbec splatila nájemný. A že budu muset vstávat v pět ráno, domů přijdu pozdě odpoledne. Pak si hodím nějaký jídlo do mikrovlnky, ohřeju to a sním to v posteli. Možná si dám víno, když zrovna budu mít peníze. Ale pak v tom bytě budu sama a budu nešťastná. Na účtě už toho tolik nebude a já budu mít tu svojí hrdost a nepojedu k našim se jim prosit o peníze.
Že se to prostě v budoucnosti bude točit kolem peněz a stresu.
A že budu hodně unavená a už se tolik nebudu smát.
Toho se bojím nejvíc.
Ale pak si zas říkám, že jsem dobrá a že to dám. A že si tímhle prochází spousta lidí kolem mě. Že se snažíme nestát na jednom místě, řešíme peníze i svoje štěstí. Že to zkoušíme, pak padáme na hubu, ale v závěru se vždycky zvednem a jdeme dál.
A to je podle mě nejdůležitější.
Vědět, že tohle všechno děláme hlavně pro sebe a nebát se zkoušet nový a nový věci. A že to bude všechno krásný, i když to třeba někdy tak nevypadá.
A že někdy budeme muset dělat něco, co se nám nelíbí, jen proto aby jsme si žili ten šťastnej život. Ale pak to přijde.
Flaška v parku se skvělýma lidma, smích, protancovaný noci a pevný objetí. A nám dojde, že přesně tohle jsme vždycky chtěli a máme to. Že máme přátele, na které se můžeme spolehnout, v práci nás to taky baví, rozhodujeme se sami za sebe a v noci usínáme vedle lásky svýho života. Že to je ono. A pak si vzpomenem, že ne vždycky nám bylo takhle krásně, ale my jsme to dali. Zvládli jsme to a každý den jsme se po krůčku přibližovali k tomu svýmu štěstí.
A byli šťastný.
Jen se prostě nevzdávat.

Přeju vám všem, kteří se ženete za štěstím, aby vám to vyšlo. A aby jste zvládli všechny ty překážky, které vám život hází pod nohy. Oni nás totiž hodně učí.
Hlavně si vždycky stojte sami za sebou. A buďte na to pyšný, i když jste možná někdy něco pokazili. V tu dobu to tak prostě bylo.
A buďte rádi za teď a tady.
Jo, plánujte si krásnější budoucnost (protože přijde), ale buďte šťastni za to co je. Žijte tím. Jednou na to budete rádi vzpomínat. Fakt.
Prostě jenom bojujte a věřte - ve skvělou budoucnost, splněné sny a především sami v sebe.
To je totiž to nejdůležitější.
A natřete to těm svým strachům. A nebojte se toho, že je máte. Máme je všichni. Malý nebo velký strachy. Každej z nás. I když to tak někdy nevypadá - nejste na to sami.

S láskou, Jája.